Jonáška máme za odměnu

Už to bude skoro měsíc, co je Jonášek na světě. Stále ještě má žloutenku, ta ale podle paní doktorky pomalu ustupuje. Na Jonáškovi se nemoc kromě „opálené“ barvy a nažloutlých očí projevuje spavostí a klidem. Moc nám pomáhá super průhledná postýlka MiMi. Jonáška můžu vystavovat na sluníčko nebo denní světlo vlastně pořád. Vlastně s ním během dne pohybuju po obýváku podle toho, kam zrovna svítí. To by s normální postýlkou nešlo. Průhledná vanička je k tomu taky úplně dokonalá.

Ticho nevedeme
Celkově to vypadá, že máme Jonáška za odměnu. V noci krásně spinká a budí se jen jednou kolem třetí na kojení a pak hned zase usne a spí třeba i do půl osmé. Přes den začíná být více vzhůru. Dosud vlastně buď jedl, nebo spal, teď už je přes den více bdělý. K tomu se MiMi taky výborně hodí – protože sestřička Eliška byla o prázdninách doma, užívala si Jonáška v MiMi a přitom zároveň mohla třeba koukat na televizi – prostě ideál. A Jonášek je spokojený, protože ho pořád někdo hladí nebo na něj mluví. Ono se říká, že přes den nemají být děti v úplném tichu, aby věděly, že není noc. Což je u nás dokonale splněno, ticho v naší velké rodině přes den není vlastně nikdy.

Dudlík+MiMi postýlka=spokojená rodina
Další věc, za kterou musím toho našeho kluka malinkého, pochválit je dudlík. Dudá krásně prakticky od narození a krásně se tím uklidní. Takže když potřebuju něco udělat do práce, přisunu si postýlku ke stolu a jednou rukou průběžně mu zasouvám dudlík do pusy, jak mu stále vypadává. Jeho to uklidňuje a já nemusím pořád odbíhat od stolu a od práce.
Stejně tak, když něco dělám, třeba žehlím, vařím nebo společně s Eliškou něco vyrábíme u stolu v obýváku, přivezeme si Jonáška v postýlce a máme ho stále na očích. A naopak i on může být takhle vlastně s námi a zapojit se do společného života.
Co se týče spaní, podle rady naší paní doktorky dávám Jonáška spát střídavě na jeden nebo druhý bok. Za záda mu položím srolovanou deku, takže Jonáše v poloze krásně „drží“. Na to je postýlka taky praktická, je tak akorát velká, takže dítě ani dečka nikam nepopojíždí.

Náš kuliočko
Jonášek stále více pozoruje svět kolem sebe. Vlastně na něj opravdu zírá někdy úplně nevěřícně. Upřímně, člověk se mu přece nemůže divit! A tak mu teď nejčastěji říkáme kuliočko, jak kouká a strašně u toho kulí oči.
Ještě neotáčí hlavičkou, jen pohybuje očima. Je strašně spokojený, když může přes plastové průhledné boky postýlky pozorovat třeba lístky na kytce. Na kraj postýlky jsme mu proto zavěsili hračku a on na ni kouká. Kolotoč nad postýlku měl nepraktický úchyt, ale z fotky je vidět, že si s tím tatínek hravě poradil.